Jdi na obsah Jdi na menu
 


Judaismus, Konfuciánství, Taoismus

22. 9. 2007

Judaismus

vznik: 13. století př. n. l.

dnešní rozšíření: celosvětové

 

Judaismus je nejstarším monoteistickým náboženstvím, tzn. že jeho přívrženci uznávají jen jediného Boha, který stvořil a řídí svět, a jeho duch se projevuje v každém lidském jednání, konání i v zákonitostech přírody a vesmíru. Ve své původní historické formě (a v ortodoxním pojetí judaismu dnes) představuje toto náboženství jednotný kulturní systém, v jehož duchu žijí velké etnické skupiny po celém světě.

 

Monoteismus zavedl mezi Židy (Hebrejci) legendární biblický praotec Abrahám. Někdy v 17. století př. n. l. odvedl svůj kmen z Mezopotámie do „zaslíbené země“ Kenaan (dnešní Palestina). Jeho vnuk Jákob přijal jméno Izrael a stal se otcem dvanácti izraelských kmenů. Tyto kmeny se později usadily v Egyptě, kam je v době hladu odvedl Jákobův syn Josef. Jejich příchod do Egypta byl svobodný, ale za nějaký čas se z Izraelitů stali otroci faraona. Z egyptského otroctví je ve 13. století př. n. l. vyvedl Mojžíš. Návrat do Kenaanu se proměnil v dlouhé a strastiplné putování, během kterého se však odehrála rozhodující událost. Uprostřed pouště na hoře Sinaj se Mojžíšovi zjevil Bůh a prohlásil Izraelity za svůj vyvolený národ. Základem judaismu se stala smlouva mezi Bohem a národem Izraelitů, kteří se zavázali dodržovat boží ustanovení vyjádřená v Desateru přikázání a v tóře (zákoně). Tato ustanovení se netýkají jen náboženských otázek, ale také mezilidských vztahů a praktického každodenního života.

 

Tóra se stala základem židovské bible (Tenach), která byla později přijata i křesťany jako Starý zákon. Tato svatá kniha vznikala postupně a důležitou roli přitom sehrály události v 6. století př. n. l. Roku 587 př. n. l. dobyl babylonský král Nabukadnesar Jeruzalém, město bylo pobořeno a mnoho Židů odvlečeno do babylonského zajetí. Tyto hrozivé události byly pochopeny jako projev božího hněvu. Objevila se řada významných proroků, kteří kárali Židy za jejich nemravnost a požadovali návrat k přísnému dodržování zákona (tóry). Jedině znalost a dodržování božích zákonů může přivést Židy ke konečné spáse. Prožité utrpení a bezpráví přispěje na konci časů k vykoupení židovského národa. Znamením konce světa pak bude příchod Mesiáše (mesiah znamená pomazaný, neboť podle tradice se izraelští králové natírali před nástupem na trůn vzácnými mastmi), kterého vyšle Bůh, aby spasil izraelský národ a vrátil mu jeho zemi. Očekávání Spasitelova příchodu se stalo nejdůležitější vizí judaismu.

 

Varovná slova proroků jako by byla znovu potvrzena za tragických událostí na počátku našeho letopočtu. V r. 70 n. l. Římané zničili jeruzalémský chrám a po neúspěšném pokusu o povstání byla r. 135 většina Židů z Palestiny vyhnána. Židé definitivně ztratili svou vlast a rozptýlili se po celém tehdejším světě.

 

Po této katastrofě původní kněžská vrstva prakticky zmizela a v judaismu převládlo učení tzv. farizeů, učenců, kteří se zabývali výkladem bible a zákonů. (Jejich dnešními následovníky jsou židovští rabíni.) Farizeové vytvořili rozsáhlý soubor právních norem, které do detailu určují každodenní náboženský i světský život Židů (včetně manželství, oblékání, jídla apod.). Tyto právní normy byly později doplněny o další texty (legendy, životopisy apod.) a posléze shrnuty v tzv. talmudu. Talmud se stal vlastním základem novodobého judaismu a hlavním předmětem výuky na specializovaných židovských školách.

 

Judaismus není jen náboženství, ale spíš celý životní postoj. Jeho ústřední myšlenkou je i dnes přesvědčení, že Židé jsou vyvolený boží národ, který si musí uchovat svou „čistotu“ a stálou připravenost ke službě Bohu.

 

Během staletí vznikaly židovské obce na všech kontinentech, ať už díky vynucenému, či svobodnému stěhování Židů. V roce 1993 byl počet Židů na celém světě odhadován na 18 milionů. 6,8 milionů žije v USA, přes 3,6 milionů v samotném Izraeli a skoro dva miliony v Rusku. V celé Evropě jich žije asi 1,5 milionu.

Třebaže se k judaismu hlásí asi jen jedno procento světové populace, toto náboženství patří k nejvlivnějším na světě.

Konfuciánství

vznik: 500 př. n. l.

dnešní rozšíření: Čína, Tchaj–wan, Singapur

 

Asi před 2500 lety vznikly v Číně dva velké nábožensko–filozofické systémy – konfuciánství a taoismus. Konfuciánství se nikdy nestalo náboženstvím v našem evropském pojetí. Číňané totiž nevěřili v žádného boha ani v božské bytosti. Měli silný přirozený sklon k materialismu a byli vynikajícími pozorovateli přírody, i když zároveň s tím bylo čínské myšlení vždy okořeněno trochou pověrčivosti a zálibou v magii a věštectví. Zvláště rozšířené bylo uctívání mrtvých předků, ale hlavním účelem těchto obětních obřadů bylo uspokojit duše mrtvých, aby se již nevracely ze záhrobí a neškodily živým. Skutečný zájem všech čínských filozofů se soustřeďoval především na pozemský život člověka a lidskou společnost. V plné míře to platí i pro konfuciánskou filozofii. Se svým učením vystoupil Konfucius (Kchung–fu–c’, 551–479 př. n. l.) kolem r. 500 př. n. l. Pocházel ze zchudlé šlechtické rodiny a až do padesáti se živil jako státní úředník, ale potom se stal potulným filozofem a se skupinkou žáků putoval od města k městu. Se svými návrhy na lepší uspořádání státu a společnosti se obracel především k vládcům, ale tehdejší mocipáni mu za jeho života mnoho sluchu nepopřáli. Když umíral, byl trpce rozčarován svým neúspěchem. Teprve po smrti začalo jeho učení nabírat na popularitě a nakonec se stalo nejvlivnější filozofií v celých čínských dějinách.

 

Konfucia zajímala především otázka, jak lze vypěstovat v člověku mravní dokonalost, která je nezbytná k tomu, aby člověk byl prospěšný svému okolí a celé společnosti. Dospěl k závěru, že mravnost není člověku vrozena, a proto musí být vypěstována výchovou a učením. Člověk se musí dobrým vlastnostem doslova naučit. K tomu ovšem potřebuje vhodné vzory, které by si mohl osvojit. Konfucius nazývá tyto vzory li a říká, že jsou to osvědčené mravní a kulturní normy, které společnost vytvořila a prověřila v průběhu mnoha staletí. (Zde je dobře patrná typická čínská úcta k tradicím.)

 

Nejdůležitější byly podle Konfucia pevné vztahy v rodině, které přesně určovaly povinnosti všech jejích členů – zejména lásku, úctu a poslušnost k rodičům. Tomu pak odpovídají další normy chování užitečné pro celou společnost: kázeň a smysl pro pořádek, oddanost ke kolektivu a úcta k nadřízeným, píle a skromnost. Konfuciovo učení tedy představovalo kult občanských ctností: Každý člověk má pevné místo ve společnosti a jeho povinností je co nejlépe vykonávat svěřené úkoly. Panovník musí dobře vládnout, úředník dobře úřadovat a prostý člověk dobře pracovat.

 

Za nějaký čas čínská vládnoucí třída (velkostatkáři) pochopila, jak dobře se jí taková filozofie hodí, a od 2. století př. n. l. se konfuciánství stalo oficiální státní ideologií. Byly zřízeny konfuciánské školy, které připravovaly úředníky (mandariny) pro vládní službu a tento systém konfuciánské státní správy se udržel až do začátku 20. století. O svůj vliv na duchovní život Číňanů muselo konfuciánství soupeřit s taoismem a také s buddhismem (který pronikl do Číny v prvních staletích našeho letopočtu z Indie). Velkou renesanci prožilo konfuciánství za vlády dynastie Sung (10.–13. století). Čína byla v té době technicky i ekonomicky nejvyspělejší civilizací naší planety. Konfuciánským učencům se podařilo vytvořit širokou syntézu celé dosavadní čínské filozofie, do které bez rozpaků začlenili všechno užitečné, co našli v taoismu i buddhismu. Vznikla propracovaná nauka o harmonii vesmíru, přírody a člověka, naplněná hlubokým humanismem.

 

Evropský postoj ke konfuciánské filozofii se v průběhu doby výrazně měnil. Evropané se začali s čínskou civilizací podrobněji seznamovat teprve v 17. století. V 18. století se konfuciánství stalo předmětem nadšeného obdivu pro francouzské osvícence i pro britskou aristokracii. Líbila se jim především myšlenka, že stát mají řídit vzdělaní odborníci. Ale v 19. století, když se ukázala rostoucí slabost a zaostalost Číny, byl Konfucius v Evropě zavržen a prohlášen za vzor průměrnosti a zpátečnictví. Na počátku 20. století evropští sociologové dokonce označili konfuciánství za hlavní příčinu čínského úpadku a tento názor přejali i čínští levicoví intelektuálové. (Mao Ce–tung dokonce považoval za nutné konfuciánství zcela vymýtit.) Teprve nedávný a nečekaně prudký rozmach zemí s konfuciánskou tradicí, jako je Tchaj–wan, Singapur a Jižní Korea a nakonec i samotná Čína, přinesl novou vlnu zájmu o tuto filozofii.

Taoismus

vznik: 500 př. n. l.

dnešní rozšíření: Čína, Tchaj–wan, Singapur

 

Na přelomu 6. a 5. století byla starověká Čína rozdrobena na řadu menších soupeřících států, ale zaznamenávala přitom velký technický a duchovní rozmach. Zvláště z hlediska filozofie to byla nesmírně plodná epocha a sami Číňané hovoří o období Sta filozofických škol. Dvě z nich se časem ukázaly jako nejvýznamnější a jejich dědictví je živé i dnes. Bylo to jednak konfuciánství a jednak taoismus.

 

Za zakladatele taoismu je považován napůl legendární mudrc Lao–c’. O jeho životě víme velice málo a historikové se dodnes přou, zda skutečně existoval. V záznamech z mnohem pozdější doby se uvádí, že byl starším současníkem Konfucia a že pracoval jako archivář v královském paláci dynastie Čou. Tady proslul jako moudrý a ctnostný muž a lidé ho začali nazývat Lao–c’, což znamená „Starý mistr“ (jeho vlastní jméno neznáme). Když mu bylo devadesát let, začala ho práce u dvora unavovat, a rozhodl se proto vydat na cesty. Při přejezdu hranic ho však poznal strážce a velice ho zarmoutilo, že moudrý stařec jejich zemi opouští. Požádal tedy Lao–c’a, aby dřív než odejde, sepsal své myšlenky. Podle příběhu se Lao–c’ skutečně posadil a na místě sepsal krátký rukopis, čítající pouhých pět tisíc znaků. Tato útlá knížečka je slavný Tao–te–ťing neboli „Kanonická kniha o Tao a ctnosti“. Je to sbírka jedenaosmdesáti krátkých básní, které připomínají spíš věštecké výroky. Pochopit jejich přesný význam je takřka nemožné, a očividně to ani není jejich záměrem. Mají sloužit spíš jako podnět k intuitivnímu pochopení Tao.

 

Tao je prastarý pojem běžně používaný všemi čínskými filozofy, avšak právě v taoismu hraje naprosto ústřední roli. V překladu znamená „cesta“ a taoisté ho chápali jako univerzální kosmickou sílu a podstatu pohybu a vývoje veškeré přírody. I když se později taoismus vyvinul v určitou formu náboženství, jeho stoupenci nikdy nepovažovali Tao za božskou bytost. Z našich evropských pojmů bychom ho snad nejlépe mohli přirovnat k přírodním zákonům. Pozornost taoistů se vždy soustřeďovala na skutečný hmotný svět. Hlavním předmětem jejich zájmu byla příroda, protože právě v jejích neustálých proměnách spatřovali nejzřetelnější projev tvořivé síly Tao. Soustředěný zájem o přírodu výrazně odlišoval taoisty od ostatních čínských filozofů, kteří se věnovali hlavně společenským a státoprávním otázkám. Díky tomu naprostá většina čínských přírodovědců, techniků a inženýrů pocházela právě z taoistických kruhů. Pravda, ani jim se nepodařilo vytvořit skutečně vědecký způsob myšlení. (Jednou z příčin může být i zvláštní charakter čínského jazyka, který nezná skloňování podstatných jmen ani časování sloves. Čínština se skvěle hodí k poezii, zato s přesným vědeckým vyjadřováním je na štíru.)

 

Zvlášť významných úspěchů dosáhli taoisté v lékařství. Popsali léčebné účinky tisíců rostlin, vyvinuli akupunkturu a vypracovali systém zdravotních cvičení čchi. Stejně náruživě se ovšem věnovali věštectví, magii a alchymii. Pověstná byla zejména jejich snaha vyvinout elixír věčného mládí, za kterou nejeden z nich při experimentování zaplatil vlastním životem. Ani to je však nemohlo odradit od dalších pokusů. Věřili totiž, že pokud se jim podaří dosáhnout intuitivního souznění s Tao, získají mystickou sílu, která smaže všechny rozdíly mezi životem a smrtí. Snaha dosáhnout úplné harmonie s Tao byla hlavním cílem taoistů. K tomu ovšem není zapotřebí žádné velké učenosti a lopotného snažení. Právě naopak, člověk by měl osvobodit svou mysl od zbytečných znalostí, žít prostě a jednoduše a spoléhat se na svou přirozenou intuici. „Moudrý se oddává dílu nečinností a hlásá své učení beze slov,“ praví hned druhá báseň Tao–te–ťingu.

 

Všechno, co brání harmonickému soužití s přírodou, by mělo být odstraněno. A to je na prvním místě stát. O státu měli taoisté jen to nejhorší mínění, a kdykoli se naskytla příležitost, hned ho kritizovali a dokonce se proti němu často postavili i se zbraní v ruce. Většina čínských povstání byla vedena právě taoisty. I když několikrát během dlouhých čínských dějin podporovali taoismus i panovníci, stal se především náboženstvím prostého venkovského obyvatelstva. A z tohoto prostředí koneckonců pocházel i Mao Ce–tung, který byl s taoistickou filozofií dobře obeznámen. Nám Evropanům možná připadá, že taková bojovná revolučnost je v naprostém rozporu s taoistickým učením o „konání nečinností“, ale Číňané se na to dívají jinak. Vesmír je přece jednotou protikladů...