Meziválečná doba
Meziválečná doba
Vznikem Československé republiky se vytvořil zcela nový rámec pro další vývoj českého národa. Nyní mohl plně uplatnit tvůrčí síly, které v něm byly skryty, a nemusel plýtvat energií na boj s vládou, která upřednostňovala jiné hodnoty, než vyznával on. Československo vzniklo jako demokratický stát, v čemž navazovalo na politický systém zaniklého Rakousko–Uherska. Tak jako ono muselo – i když v menším měřítku – řešit národnostní otázku. Československá republika totiž nevznikla jen jako stát Čechů a Slováků, ale žily v ní ještě skupiny obyvatel jiné národnosti. Nejpočetnější byli Němci, obývající zejména pohraniční oblasti, dále Maďaři, Poláci a Ukrajinci.
Ideální nebyly ani vztahy Čechů a Slováků, které se vyhrocovaly tím více, čím vyšší úrovně vzdělanosti slovenský národ dosahoval. Vytvoření společného česko–slovenského státu přispělo zásadním způsobem k přežití Slováků jako svébytného etnika. Násilná maďarizace, kterou vůči nim uplatňoval bývalý uherský stát, pokročila již tak daleko, že nebýt rozpadu habsburské monarchie, slovenský národ by během krátké doby přestal existovat. Byla to právě pomoc Čechů z Čech a z Moravy, která umožnila vybudovat základní slovenské vzdělávací a kulturní ústavy a která udělala konec odnárodňování a maďarizaci. Avšak i pro Čechy bylo soužití se Slováky ve společném státě potřebné a přínosné. V nově vznikajícím národnostně nejednotném státě se silnými menšinami byla nezbytná státotvorná slovanská většina, a proto společně se vznikem Československé republiky vznikla také idea jednotného československého národa. Přestože idea čechoslovakismu, která se stala oficiální ideologií nového státu, současně plně uznávala jazykovou a kulturní svébytnost Slováků (např. ve slovenských školách se vyučovalo zásadně slovensky a ne česky, a to i přesto, že učitelé a profesoři byli většinou české národnosti), nepodařilo se mezi oběma národy dosáhnout harmonických vztahů: hlavní příčina spočívala v české neochotě uznat politickou autonomii Slovenska, přestože ji výsledky jednání českých a slovenských politiků v době 1. světové války zaručovaly.
Jestliže demokratickým principům na nichž vznikla, zůstala Československá republika věrna po celé meziválečné období, pak při řešení národnostní otázky zcela selhala. Střety se Sudetskými Němci trvaly vlastně od roku
Československo muselo řešit také nelehké problémy sociální. Patřilo k průmyslově nejvyspělejším státům v Evropě, mělo pevnou měnu a životní úroveň jeho obyvatel byla poměrně vysoká. V poválečném období uzákonilo Národní shromáždění řadu sociálních reforem, včetně osmihodinové pracovní doby, pojištění atd. Stát však nedokázal životní úroveň obyvatel udržet na stále stejně vysoké úrovni. Světová hospodářská krize, která roku 1929 propukla v New Yorku, zachvátila také naši zem a způsobila občanům velké starosti: dosud nevídaným způsobem vzrostla nezaměstnanost, desetitisíce zdravých a kvalifikovaných mužů přišly o práci a nebyly schopny uživit nejen své rodiny, ale ani samy sebe. To vše otřáslo jejich důvěrou v parlamentní systém a podmínilo sympatie k levici. Nebylo náhodou, že Komunistická strana Československa, která hlásala již tehdy výstřední politické názory, patřila k největším komunistickým stranám v Evropě, zejména, vezmeme-li v úvahu počet obyvatelstva, které republika měla. Hospodářská krize rovněž přispěla k dalšímu růstu nespokojenosti německého obyvatelstva a posílila jeho odpor vůči republice, neboť nezaměstnanost a z ní plynoucí chudoba je postihla v mnohem větší míře než české obyvatelstvo.
Vzdor všem těmto skutečnostem patřila Česko–slovenská republika k ostrovům svobody, demokracie, avšak současně také pořádku ve střední Evropě. Stala se zemí, v níž našli útočiště lidé pronásledovaní ve vlasti pro své názory – ať již šlo o Rusy a Ukrajince, prchající před sovětským útlakem, nebo o Rakušany a Němce, utíkající nejprve před autoritativním Dolfussovým režimem a později před Hitlerovým nacismem. Svoboda, demokracie a tolerance se příznivě promítly do rozvoje české kultury a vzdělanosti: v samostatném státě vznikla řada nových škol, které v Rakousko–Uhersku vzniknout nemohly, začaly pracovat nové vědecké a výzkumné ústavy, vycházela řada nových vědeckých i kulturních časopisů, nebývalého rozkvětu dosáhla česká literatura, hudba, výtvarné umění i architektura. V samostatném státě dosáhl novodobý český národ skutečné dospělosti.
1918, 29. 10. – němečtí poslanci z Čech se usnesli vytvořit v severním pohraničí provincii Deutsch–böhmen, od trhnout ji od Československa a připojit ji k Rakousku. Následujícího dne ke stejnému rozhodnutí dospěli němečtí poslanci z Moravy a ze Slezska, kteří se pokusili vytvořit na severu země provincii Sudetenland a také prohlásili její připojení k Rakousku. Předáci německého obyvatelstva na jižní Moravě vyhlásili 3. 11. vytvoření provincie Deutsch–südmähren a Němci v jižních Čechách vytvoření provincie Böhmerwaldgau, a rovněž vyhlásili jejich připojení k Rakousku.
1918, 30. 10. – Představitelé slovenského národního života na veřejném shromáždění v Turčianském Sv. Martine zvolili Slovenskou národní radu a přijali prohlášení o připojení Slovenska do vznikajícího československého státu.
1918, 2. 11. – české vojenské oddíly začaly obsazovat Slovensko.
1918, 13. 11. – Národní výbor vydal prozatímní ústavu, která stanovila, že rozšířením Národního výboru vznikne Národní shromáždění, hlavou státu měl být prezident. Poslanci Národního shromáždění, jichž bylo zpočátku
1918, 14. 11. – konala se první schůze Národního shromáždění, která prohlásila československý stát republikou, prezidentem zvolila Tomáše G. Masaryka a jmenovala vládu, jejímž předsedou se stal Karel Kramář. Byla to vláda tzv. všenárodní koalice, v níž byly zastoupeny všechny české politické strany, včetně slovenských poslanců, kteří v těchto stranách působili.
1918, 15. 11. – maďarská vláda vyslovila nesouhlas s připojením Slovenska k Československu a vyslala na jeho území vojsko.
1918, 29. 11. – československé vojsko obsadilo Most a tím zahájilo tažení proti čtyřem německým provinciím.
1918, 6. 12. – vláda rozpustila národní výbory, které se v průběhu státního převratu na mnoha místech ustavily. Výkonem státní správy pověřila aparát, který přebrala z monarchie.
1918, 14. 12. – československé vojsko obsadilo Liberec, který Němci pokládali za správní středisko provincie Deutschböhmen.
1918, 16. 12. – československé vojsko obsadilo Znojmo, které Němci pokládali za správní středisko provincie Deutschsüdmähren.
1918, 18. 12. – československé vojsko obsadilo Opavu, kterou Němci pokládali za správní středisko provincie Sudetenland.
1918, 18. 12. – založení Hlinkovy slovenské ľudové strany slovenským katolickým knězem Andrejem Hlinkou.
1918, 19. 12. – Národní shromáždění schválilo zákon o osmihodinové pracovní době.
1918, 21. 12. – prezident Tomáš G. Masaryk se vrátil do Prahy, kde se mu dostalo nadšeného uvítání.
1918, 30. 12. – československé vojsko obsadilo Košice.
1919, 18. 1. – v Paříži byla zahájena mírová konference, která měla rozhodnout o podobě poválečné Evropy. Československá delegace měla na konferenci místo mezi vítěznými státy a podařilo se jí prosadit své územní požadavky: zachování historických hranic zemí Koruny české, jejich spojení se Slovenskem, připojení Podkarpatské Rusi. Současně však musela přijmout závazek, že se bude podílet na splácení válečných reparací zaniklého Rakousko–Uherska.
1919, 20. 1. – ministr s plnou mocí pro Slovensko Vavro Šrobár rozpustil Slovenskou národní radu.
1919, 1. 1. – československá vláda oznámila Polsku, že hodlá vojensky obsadit Těšínsko, které bylo historic kou součástí zemí Koruny české. Polsko si na ně dělalo rovněž nárok, neboť zde žilo značné množst ví Poláků. Ve sporném území vypukly boje mezi čes koslovenským a polským vojskem. Trvaly do 30. 1.
1919, 28. 1. – Národní shromáždění přijalo zákon o zřízení české univerzity v Brně. Nová škola dostala název Masarykova univerzita.
1919, 28. 2. – velení československého zahraničního vojska na Rusi zrušilo volené vojenské komitéty. Rozhodnutí vyvolalo v legiích silnou nespokojenost.
1919, 4. 3. – Němci žijící v českém pohraničí uspořádali shromáždění, na nichž vystupovali proti československému státu. Proti výtržníkům zasáhlo vojsko. Při srážkách bylo zabito 40 Němců a 2 Češi.
1919, 23. 3. – delegáti České státoprávní demokracie rozhodli na sjezdu strany o jejím přejmenování na Národní demokracii.
1919, 24. 3. – v Jekatěrinburgu byl zahájen II. sjezd československých legií. Sjezd se konal i přes odpor velení čs. zahraničního vojska. Jeho delegáti byli později uvězněni.
1919, 16. 4. – Národní shromáždění přijalo zákon o pozemkové reformě. Stanovil, že stát má zabrat pozemky přesahující
1919, 27. 4. – československá armáda zaútočila proti bolševické Maďarské republice rad, která se netajila svým úmyslem znovu obsadit Slovensko a připojit je k Maďarsku.
1919, 29.–30. 4. – Česká strana agrární na svém sjezdu přijala název Republikánská strana československého venkova.
1919, 4. 5. – ministr války generál Milan Rastislav Štefánik zahynul při leteckém neštěstí u Bratislavy.
1919, 15.–16. 9. – v Čechách, na Moravě a ve Slezsku se konaly volby do obecních zastupitelstev. Přinesly velký úspěch sociální demokracii.
1919, 16. 6. – pod záštitou maďarských vojenských jednotek byla v Prešově vyhlášena Slovenská republika rad. Byl to vážný pokus odtrhnout od mladé republiky Slovensko a nastolit v něm sovětský režim. Po odchodu maďarské armády skončil neúspěchem.
1919, 27. 6. – Národní shromáždění přijalo zákon o zřízení československé státní univerzity v Bratislavě. V listopadu 1919 dostala název Univerzita Komenského.
1919, 28. 6. – ve Versailles ve Francii byla uzavřena mírová smlouva s Německem. Německo jí uznávalo samostatnost ČSR.
1919, 7. 7. – vláda Karla Kramáře odstoupila. Následujícího dne prezident jmenoval novou vládu, vedenou sociálním demokratem Vlastimilem Tusarem. Byla nazývá na vládou rudo–zelené koalice, protože její páteří byli sociální demokraté a agrárníci.
1919, 10. 9. – v Saint–Germain–en–Laye byla podepsána mírová smlouva s Rakouskem. Rakousko jí uznalo nezávislost Československa.
1920, 15. 1. – z Vladivostoku odplul první parník s československými legionáři, kteří se vraceli do vlasti. Tím začala evakuace československého zahraničního vojska na Rusi do republiky.
1920, 7. 2. – velení československých legií na Rusi uzavřelo příměří se sovětskou vládou.
1920, 19. 2. – pražské univerzitě byl vrácen historický název Univerzita Karlova.
1920, 29. 2. – Národní shromáždění schválilo ústavu, která prohlásila Československou republiku demokratickým státem. Platila až do r. 1948, kdy ji nahradila tzv. Ústava 9. května.
1920, 18. 4. – první volby ve svobodném Československu do poslanecké sněmovny. Největšího úspěchu dosáhla sociální demokracie, která získala 25, 7% hlasů. Volby do senátu se konaly 25. 4. 1920.
1920, 25. 5. – na základě volebních výsledků jmenoval prezident republiky novou vládu, v čele se sociálním demokratem Vlastimilem Tusarem.
1920, 27. 5. – Tomáš G. Masaryk byl podruhé zvolen prezidentem Československé republiky.
1920, 4. 6. – v Trianonu byla podepsána mírová smlouva s Maďarskem, které uznalo nezávislost Československa a postoupilo mu území Slovenska a Podkarpatské Rusi.
1920, 14. 8. – Československo uzavřelo smlouvu o obranném spolku proti Maďarsku s Královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců.
1920, 5. 9. – v Praze se konala celostátní konference tzv. marxistické levice. Byla jedním z důkazů vzmáhajícího se levicového radikalismu v ČSR, který se hlásil k sovětskému systému nastolenému v Rusku a ohrožoval demokracii v republice.
1920, 14. 9. – vláda Vlastimila Tusara odstoupila. Následujícího dne jmenoval prezident republiky vládu úřednickou, vedenou Janem Černým.
1920, 25.–28. 9. – z iniciativy levice sociálně demokratické strany se v Praze konal její XIII. sjezd. Zúčastnilo se jej však pouze 69% zvolených delegátů. Marxistická levice se zde ustavila jako samostatná strana s názvem Československá sociálně demokratická strana dělnická (levice). Vedení sociálně demokratické strany tento sjezd neuznalo.
1920, 21. 11. – z Vladivostoku odplul poslední transport čs. legií. Tím skončila evakuace zahraničního vojska do republiky.
1920, 26. 11. – řádný sjezd sociálně demokratické strany odmítl snahy demokratické levice o převzetí moci ve straně.
1920, 9. 12. – policie a četnictvo obsadily Lidový dům, sídlo ústředních orgánů sociálně demokratické strany, který obsadila marxistická levice. Poražená levice vyzvala k vyhlášení generální stávky.
1920, prosinec – na mnoha místech republiky vypukla z podnětu marxistické levice generální stávka, na některých místech byly podnikány pokusy vyhlásit sovětský režim. Stávka se nesetkala se všeobecnou podporou pracujících a v polovině měsíce neúspěšně skončila.
1921, 15.–17. 1. – vznikla Československá obec legionářská, která sdružovala bývalé příslušníky československého zahraničního vojska, ztotožňující se s demokratickými principy nové republiky.
1921, 23. 4. – Československo uzavřelo spojeneckou smlouvu s Rumunskem. Když 17. 6. téhož roku uzavřelo Rumunsko spojeneckou smlouvu s Královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců, byl položen základ obranného společenství Malá dohoda.
1921, 14.–16. 5. – marxistická levice sociální demokracie uspořádala sjezd, na němž byla založena Komunistická strana Československa.
1921, 26. 9. – prezident republiky jmenoval novou vládu, jejímž předsedou se stal Edvard Beneš.
1921, 23. 10. – ČSR a Království Srbů, Chorvatů a Slovinců vyhlásily částečnou mobilizaci, aby si vynutily odchod bývalého císaře Karla Habsburského z Maďarska, kam se vrátil ve snaze znovu se chopit moci.
1922, 25. 1. – Hlinkova slovenská ľudová strana podala první návrh na uzákonění slovenské autonomie. Zákon se nepodařilo prosadit.
1922, 29.–30. 6. – konal se sjezd Republikánské strany československého venkova, na němž přijala nový název Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu.
1922, 7. 10. – prezident republiky jmenoval novou vládu, kterou řídil předseda republikánské strany Antonín Švehla.
1923, 5. 1. – bývalý člen KSČ Šoupal spáchal atentát na ministra financí Aloise Rašína. Ministr utrpěl těžké zranění, jemuž 18. 2. podlehl.
1923, 6. 3. – Národní shromáždění schválilo zákon na ochranu republiky.
1923, 18. 5. – v Praze zahájil pravidelné vysílání Československý rozhlas.
1924, 25. 1. – Československo uzavřelo s Francií spojeneckou smlouvu.
1924, září – v Brně se ustavila Národní strana práce, vedená Jaroslavem Stránským. Ve prospěch nové strany psaly zejména Lidové noviny.
1924, 10. 10. – Národní shromáždění přijalo soubor zákonů, upravujících činnost bank. Reagovalo tak na skutečnost, že v předchozích letech došlo ke krachu několika velkých bankovních domů.
1924, 30. 10. – Národní shromáždění schválilo zákon o sociálním pojištění.
1925, 1. 3. – začalo vysílat brněnské studio Československého rozhlasu.
1925, 15. 11. – v Československu proběhly parlamentní volby. Největší počet hlasů získala republikánská strana agrární (13,7%), KSČ se umístila jako třetí s 10, 2% hlasů.
1925, 9. 12. – prezident republiky jmenoval novou vládu v čele s Antonínem Švehlou. Pro rozpory mezi stranami, z nichž žádná nedosáhla přesvědčivého volebního vítězství, nebyla vláda schopna pracovat.
1926, 18. 3. – prezident republiky jmenoval úřednickou vládu, jejímž předsedou se stal již osvědčený Jan Černý. Vláda měla za úkol poskytnout politickým stranám čas k vytvoření funkční vládní koalice.
1926, 1.–2. 7. – v Praze se konal všesokolský slet, který demonstroval obrovský rozmach tohoto národně a demokraticky orientovaného sportovního hnutí. Později policie zjistila, že stoupenci fašistickéhu hnutí měli v úmyslu využít sletových slavností k protidemokratickému převratu. Jejich snahy však ztroskotaly.
1926, 18.–19. 9. – v Brně se konal sjezd Československé strany socialistické, který ze strany vyloučil Jiřího Stříbrného a jeho stoupence. Posílil se naopak vliv předsedy strany Václava J. Klofáče a Edvarda Beneše, který se stal také jejím členem. Strana přijala název Československá strana národně socialistická.
1926, 12. 10. – prezident republiky jmenoval novou vládu, vedenou Antonínem Švehlou. Její vznik umožnila dohoda, uzavřená mezi agrárníky a křesťanskými stranami ve věci obilních cel a kněžských platů (tzv. kongruí). Proto byla zvána také vládou černozelené koalice. Mezi jejími ministry se poprvé objevili rovněž zástupci německých politických stran.
1926, 28. 10 – policie odhalila přípravy českých fašistů ke státnímu převratu. V této souvislosti bylo vzneseno obvinění proti náčelníkovi generálního štábu čs. armády generálu Radolovi Gajdovi, že je do té to akce rovněž zapleten. To byl začátek tzv. Gajdovy aféry, v jejímž závěru musel tento bývalý čs. legionář opustit armádu a byl zbaven hodnosti generála.
1927, 2.–3. 1. – v Brně se ustavila nová strana Národní obec fašistická, jejímž vůdcem se stal bývalý legionářský generál Radola Gajda.
1927, 8. 4. – Národní shromáždění vydalo zákon, který zbavil příslušníky branné moci a četnictva práva volit.
1927, 19. 4. – ve dvoraně Umělecké besedy v Praze proběhla premiéra hry Vest Pocket Revue, v níž hráli Jiří Voskovec a Jan Werich. Tím začalo jejich společné vystupování na pódiu Osvobozeného divadla.
1927, 27. 5. – Tomáš G. Masaryk byl opět zvolen prezidentem republiky. Jeho protikandidát, komunistický senátor Václav Šturc, obdržel 54 hlasy.
1928, 1. 1. – čelný představitel Hlinkovy slovenské ľudové strany Vojtech Tuka zveřejnil v časopisu Slovák článek, jímž vystoupil proti soužití Čechů a Slováků v jednom státě a zpochybnil tak existenci Československé republiky jako společného státu Čechů a Slováků. Tuka byl postaven před soud, což vedlo k odchodu Hlinkovy slovenské ľudové strany z vlády.
1929, 1. 2. – vzhledem k vážnému onemocnění předsedy vlády Antonína Švehly jmenoval prezident republiky vládu novou, jejímž předsedou se stal František Udržal, rovněž člen republikánské (agrární) strany.
1929, 18.–23. 2. – v Praze se konal V. sjezd Komunistické strany Československa, v jehož průběhu se do vedení strany prosadil radikální proud vedený Klementem Gottwaldem, který vytyčil tzv. bolševickou linii.
1929, 27. 3. – z KSČ na protest proti jejímu novému vedení vystoupily významné kulturní a umělecké osobnosti, např. Stanislav K. Neumann, Ivan Olbracht, Helena Malířová, Jaroslav Seifert a další. Většina z nich se později do KSČ vrátila.
1929, 13. 8. – v pražském kině Lucerna se poprvé v Československu promítal zvukový film Loď komediantů.
1929, 27. 10. – v Československu se konaly parlamentní volby. Největší počet hlasů získala republikánská (agrární) strana (15,0%), KSČ klesla (10,2%) na čtvrté místo za sociální demokraty (13,0%) a národní socialisty (10, 4%).
1929, 29. 10. – na burze v New Yorku došlo ke krachu, jenž vyvolal hlubokou hospodářskou krizi, která silně otřásla také československým hospodářstvím.
1929, 7. 12. – prezident republiky jmenoval novou vládu, premiérem se stal František Udržal, člen republikánské (agrární) strany. Byla to vláda tzv. široké koalice, v níž byli zastoupeni agrárníci, socialisté, lidovci a také ministři dvou německých politických stran.
1930, 16. 2. – Národní strana práce vedená Jaroslavem Stránským ohlásila konec činnosti a vyzvala své stoupence ke vstupu do strany národně socialistické.
1930, 27. 2. – kino Alfa v Praze uvedlo první československý zvukový film Tonka Šibenice, natočený režisérem Karlem Antonem.
1930, 7. 3. – prezident republiky Tomáš G. Masaryk se dožil 80 let. Oslava jeho narozenin se stala příležitostí ke zdůrazňování demokratických principů ČSR. Národní shromáždění přijalo zákon, v němž se pro hlašovalo, že T. G. Masaryk „se zasloužil o stát“.
1932, 23. 3.–19. 4. – v severních Čechách vypukla mostecká stávka. Byla jedním z projevů zhoršující se hospodářské situace Československa a sociálního postavení jeho občanů. Již v předchozích týdnech a měsících se na řadě míst v Československu konala veřejná shromáždění nezaměstnaných, kteří požadovali pomoc státu. Mnohé z nich skončily střetem s policií a vyžádaly si oběti na lidských životech. Krizové situace a nespokojenosti lidí využívala KSČ k prosazování svých cílů.
1932, 29. 10. – prezident republiky jmenoval novou vládu, v jejímž stál Jan Malypetr, představitel republikánské (agrární) strany. Nová vláda tzv. široké koalice vycházela ze stávajícího rozložení politických sil.
1932, 29.–30. 10. – sjezd Republikánské strany zemědělského a malorolnického lidu posílil proud představovaný Rudolfem Beranem, který byl ostře kritický vůči politice T. G. Masaryka a Edvarda Beneše a vedl k radikalizaci venkovských voličů.
1933, 21.–22. 1. – v Brně došlo k nezdařenému pokusu o obsazení vojenských kasáren. Vyšetřování ukázalo, že útočníci vedení Ladislavem Kobzinkem pocházeli z řad českých fašistů; jejich pokus měl být začátkem státního převratu, směřujícího k nastolení fašistického režimu.
1933, 16. 2. – byla zřízena Stálá rada Malé dohody – vojenského seskupení Československa, Rumunska a Jugoslavie.
1933, únor – nezaměstnanost v Československu dosáhla vrcholu. Podle úředních údajů bylo bez práce 920 000 osob, jejich skutečný počet byl pravděpodobně ještě vyšší.
1933, 9. 6. – Národní shromáždění schválilo zákon o mimořádné moci nařizovací. Nový zákon poskytoval vládě možnost výrazněji než dosud řešit hospodářské problémy země.
1933, 13. 8. – Hlinkova slovenská ľudová strana vyhlásila v Nitře tzv. autonomistický program.
1933, 2. 10. – Konrad Henlein, představitel německého svazu turnerů v českém pohraničí, vyzval Němce žijící v ČSR k vytvoření nové politické organizace – Sudetendeutsche Heimatsfront (SHF – Sudetoněmecká vlastenecká fronta).
1933, 4. 10. – vláda zakázala činnost Deutsche nationalsozialistische Arbeiterpartei (DNSAP – Německá nacionálně socialistická dělnická strana), která ústy svého předsedy Rudolfa Junga 1. 2. 1933 odmítla loajalitu ČSR.
1933, 24. 10. – v Československu byla vytvořena Nejvyšší rada obrany státu. Vynutila si to stále se zostřující mezinárodně politická situace.
1933, 25. 10. – Národní shromáždění schválilo tzv. zmocňovací zákony, které vládě umožňovaly zastavit činnost a rozpustit ty politické strany, které přešly na protistátní stanoviska. Zákon byl namířen především proti stranám národnostních menšin, které odmítaly existenci Československa, mohl však být použit také proti KSČ, případně dalším extremistickým stranám.
1934, 24. 5. – Tomáš G. Masaryk byl počtvrté zvolen prezidentem republiky. Jeho protikandidát, předseda KSČ Klement Gottwald, obdržel 38 hlasů.
1934, 9. 6. – Československá republika uznala de iure Sovětský svaz.
1934, 21. 11. – ministr školství a národní osvěty Jan Krčmář rozhodl, že německá univerzita v Praze má předat univerzitní insignie Univerzitě Karlově. Při této příležitosti proběhly v Praze nacionalistické bouře a střety českých a německých studentů.
1935, 25. 4. – Národní demokracie vedená Karlem Kramářem, Národní liga vedená Jiřím Stříbrným a Národní fronta vedená Františkem Marešem se sloučily v novou stranu s názvem Národní sjednocení.
1935, 30. 4. – Sudetendeutsche Heimatsfront, působící zejména mezi německými obyvateli v pohraničních oblastech státu, se přejmenovala na Sudetendeutsche Partei (SdP – Sudetoněmecká strana) a na Slovensku na Karpatendeutsche Partei (KdP – Karpatoněmecká strana).
1935, 16. 5. – představitelé Československa a Sovětského svazu podepsali smlouvu o vzájemné pomoci. Ujednání však obsahovalo výhradu, že k pomoci dojde jen tehdy, „pokud bude oběti poskytnuta pomoc ze strany Francie“.
1935, 16. 5. – v Československu proběhly parlamentní volby. Nejsilnější politickou stranou se ke zděšení všech demokratů stala Henleinova Sudetendeutsche Partei (15,2%). Z československých demokratických stran nejvíce hlasů získala Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu (agrární) s 15,0%, za ní následovala sociální demokracie (13,0%) a národní socialisté (10,4%).
1935, 4. 6. – reakcí na výsledek voleb bylo jmenování nové vlády, jejímž předsedou se stal opět Jan Malypetr (republikánská strana).
1935, 6.–16. 6. – ministr zahraničních věcí ČSR Edvard Beneš navštívil SSSR. Jeho cesta měla velký význam v období narůstajícího mezinárodního napětí.
1935, 5. 11. – novým předsedou vlády se stal Milan Hodža. Do státní politiky se tak promítly změny, k nimž docházelo uvnitř agrární strany.
1935, 14. 12. – prezident Tomáš G. Masaryk odstoupil ze své funkce.
1935, 18. 12. – novým prezidentem se stal Edvard Beneš, kterého svým doporučením podpořil také T. G. Masaryk. Přestože zejména republikánská strana měla k Benešově kandidatuře značné výhrady, nakonec vlastního protikandidáta nepostavila. Benešova volba hluboce rozdělila vnitropolitický život v ČSR a stala se prubířským kamenem čs. demokracie.
1936, 29. 2. – novým ministrem zahraničních věcí se stal známý historik Kamil Krofta.
1936, 24. 4. – mezi sudetoněmeckými politiky vzniklo tzv. novoaktivistické hnutí, které chtělo proti nacistickému nebezpečí podpořit demokratický systém ČSR. Hlásily se k němu demokratické strany čs. Němců, zejména sociální demokraté, agrárníci, křesťanští sociálové a němečtí živnostníci.
1936, 30. 4. – hrozba nacistického Německa si vynutila přijetí zákona o obraně státu. Nemalou roli sehrály také nepřátelské akce Hlinkovy slovenské ľudové strany proti republice.
1936, 2. 7. – Henleinovo tvrzení, že zastupuje všechny Němce v Československu bylo zpochybněno, když Deutsche christlich–soziale Partei (Německá křesťansko–sociální strana) vstoupila do československé vlády. Její poslanec Erwin Zajicek se stal ministrem bez křesla.
1937, 18. 2. – vláda ČSR slíbila provést tzv. národnostní vyrovnání. V jeho rámci měla být československému pohraničí poskytnuta mimořádná hospodářská pomoc, státní aparát měl být obsazován podle národnostního klíče atd. Projekt se však nesetkal s úspěchem.
1937, 5.–7. 4. – prezident Edvard Beneš podnikl oficiální cestu do Jugoslavie. Jeho snaha o upevnění čs.–jugoslávských vztahů však neměla úspěch.
1937, 26. 5. – v Praze zemřel Karel Kramář, významný československý politik, předseda Československé národní demokracie, později Národního sjednocení, hlavní představitel protimasarykovského a zejména proti benešovského křídla československé politiky.
1937, 26. 6. – Národní shromáždění přijalo zákon o prozatímní úpravě postavení guvernéra Podkarpatské Rusi, který byl prvním větším krokem k autonomii této části republiky.
1937, 17. 7. – pro rozpory v otázkách obilního hospodářství podala vláda vedená Milanem Hodžou demisi.
1937, 21. 7. – prezident Edvard Beneš jmenoval novou vládu, kterou opět vedl Milan Hodža a která byla shodná s vládou předchozí; změna byla jen ve funkci ministra financí.
1937, 14. 9. – zemřel Tomáš Garrique Masaryk, první prezident Československé republiky.
1937, 16. 9. – ministerský předseda Milan Hodža se setkal s Konradem Henleinem a snažil se zjistit podmínky, vedoucí k uspokojení SdP.
1937, 15.–18. 12. – francouzský ministr zahraničních věcí Yvon Delbos navštívil Prahu. Čs. veřejnost jeho návštěvu chápala jako potvrzení spojeneckých závazků Francie vůči ČSR.
1938, 20. 2. – Adolf Hitler ve svém projevu v říšském sněmu prohlásil, že k úkolům Německa patří také ochrana Němců žijících v Rakousku a v ČSR.
1938, 4. 3. – ministerský předseda Milan Hodža odmítl Hitlerův projev jako vměšování do vnitřních záležitostí ČSR.
1938, 11.–13. 3. – nacistické Německo okupovalo Rakousko. Tato skutečnost výrazně zhoršila obranyschopnost ČSR a její mezinárodní postavení.
1938, 23. a 24. 3. – německé strany v Československu – Svaz zemědělců (Bund der Landwirte), živnostenská a křesťansko–sociální strana vystoupily z vlády a splynuly se Sudetoněmeckou stranou.
1938, 28. 3. – sudetoněmečtí předáci Konrad Henlein a Karl H. Frank se setkali v Berlíně s Adolfem Hitlerem, který jim dal pokyny pro další postup.
1938, 1. 4. – ministerský předseda Milan Hodža zahájil jednání s vedením SdP o řešení sudetoněmecké krize.
1938, 24. 4. – na sjezdu SdP v Karlových Varech přednesl Konrad Henlein požadavky své strany. Žádal mj. svobodu pro hlásání nacistické ideologie, ochranu Němců žijících v čs. vnitrozemí atd.
1938, 13. 5. – československá vláda schválila návrh národnostního statutu, v němž se promítly některé závěry Hodžova jednání s vedením SdP. Hlavními zásadami se měly stát samospráva a poměrnost Čechů s Němci při zastoupení v úřadech, podnicích atd. Vedení SdP jej odmítlo.
1938, 20. 5. – na základě zpráv o přesunu německých ozbrojených sil k československým hranicím vyhlásila vláda ČSR částečnou mobilizaci.
1938, 22. 5., 29. 5. a 12. 6. – v Československu proběhly obecní volby. Přinesly vítězství extremistických a fašistických stran v pohraničí a částečně i na Slovensku.
1938, 4. 6. – Hlinkova slovenská ľudová strana uspořádala v Bratislavě velké shromáždění, na němž požadovala autonomii pro Slovensko.
1938, 7. 6. – vedení Sudetendeutsche Partei předložilo vládě memorandum s požadavky, které Konrad Henlein přednesl již 28. 4. na sjezdu v Karlových Varech.
1938, 27. 7. – vláda zveřejnila druhý návrh tzv. národnostního statutu, ve kterém přihlížela k požadavkům SdP. Vedení SdP jej odmítlo.
1938, 3. 8. – do Prahy přijel britský lord Runciman, který zde měl hrát roli „nezávislého vyšetřovatele a prostředkovatele“. Ukázalo se však, že podporuje politiku SdP.
1938, 30. 8. – prezident Edvard Beneš vstoupil osobně do jednání s představiteli SdP a předložil jim třetí návrh na řešení sudetoněmecké otázky. Také ten vedení SdP odmítlo.
1938, 5. 9. – vláda přijala čtvrtý plán na řešení sudetoněmecké otázky, který vpodstatě vycházel z Henleinových požadavků. Za možný základ dohody jej označil také lord Runciman.
1938, 7. 9. – Henleinovci vyvolali v Moravské Ostravě incident, kterého využili jako záminky k přerušení jednání s československou vládou.
1938, 12.–13. 9. – ozbrojení příslušníci Sudeten–deutsche Partei se v čs. pohraničí pokusili o puč. Ve více než šedesáti pohraničních obcích došlo ke srážkám se státní mocí. Nepokoje se však podařilo během dvou dnů potlačit a jejich iniciátoři v čele s Henleinem uprchli do Německa.
1938, 15. 9. – v Berchtesgadenu se setkal Hitler s britským premiérem Neville Chamberlainem a žádal, aby Československo odstoupilo Německu pohraniční území.
1938, 16. 9. – československá vláda zakázala činnost Sudetendeutsche Partei.
1938, 16. 9. – lord Runciman ukončil svoji misi v Československu. Následujícího dne podal britské vládě zprávu, jež se vyslovovala pro připojení čs. pohraničí k Německu.
1938, 19. 9. – Vlády Velké Británie a Francie navrhly vládě Československé republiky,aby odstoupila pohraniční oblasti, ve kterých žije více než 50% obyvatelstva německé národnosti, Německu.
1938, 20. 2. – vláda SSSR potvrdila prezidentu Benešovi svoje odhodlání dodržet spojenecké závazky, učiní-li tak i Francie.
1938, 20. 9. – vláda ČSR odmítla požadavek svých spojenců na odstoupení pohraničí Německu.
1938, 21. 9. – pod přímým nátlakem Velké Británie a Francie souhlasila čs. vláda s odstoupením pohraničních území Německu.
1938, 22. 9. – masové demonstrace v Praze a dalších městech republiky způsobily pád Hodžovy vlády. Prezident Beneš jmenoval nový úřednický kabinet vedený generálem Janem Syrovým.
1938, 23. 9. – v Godesbergu (Německo) se sešel britský premiér Neville Chamberlain s Adolfem Hitlerem a jednali spolu o rozsahu čs. pohraničního území požadovaného Německem a o způsobu jeho odstoupení. Hitler předal Chamberlainovi memorandum se svými požadavky, které pak Velká Británie tlumočila čs. vládě.
1938, 23. 9. – československá vláda vyhlásila všeobecnou mobilizaci.
1938, 25. 9. – vláda ČSR odmítla Hitlerovy požadavky obsažené v tzv. godesberském memorandu.
1938, 26. 9. – Adolf Hitler pronesl v berlínském Sportpalastu projev, v němž vyhrožoval Československu a jeho spojencům.
1938, 29. 9. – v Mnichově se konala schůzka nejvyšších představitelů Anglie, Francie, Německa a Itálie, kteří podepsali dohodu o odstoupení pohraničních oblastí českých zemí Německu.
1938, 30. 9. – československá vláda vyslovila souhlas s mnichovským diktátem.
1938, 1. 10. – československá vláda vyslovila souhlas s požadavky obsaženými v polském ultimátu, doručeném předchozího dne. Polsko trvalo na odstoupení Těšínska.
1938, 5. 10. – prezident Edvard Beneš odstoupil a 22. 10. odletěl do Velké Británie.
1938, 7. 10. – na Slovensku byla ustanovena první autonomní vláda.
1938, 11. 10. – na Podkarpatské Rusi byla ustanovena autonomní vláda.
1938, 20. 10. – vláda vydala nařízení o zákazu činnosti KSČ v českých zemích. Na Slovensku byla KSČ zakázána již 9. 10.
1938, 2. 11. – ve Vídni skončilo jednání o nové československomaďarské hranici. Tzv. Vídeňská arbitráž ukon čila územní dělení Československa a rozhodla o od stoupení jižního Slovenska Maďarsku.
1938, 5. 11. – Sudetendeutsche Partei byla oficiálně rozpuštěna a její členové vstoupili do NSDAP.
1938, 9. 11. – předseda KSČ Klement Gottwald odjel do Moskvy. Založil zde zahraniční vedení KSČ.
1938, 18. 11. – české nesocialistické strany a část strany národně socialistické se spojily a vytvořily Stranu národní jednoty.
1938, 19. 11. – Národní shromáždění přijalo zákon o autonomii Slovenska a Podkarpatské Rusi. Název státu byl změněn na Česko–Slovensko.
1938, 20. 11. – zástupci Československa a nacistického Německa podepsali protokol o podobě nové státní hranice mezi oběma zeměmi.
1938, 20. 11. – Německý říšský sněm přijal zákon o spojení bývalých československých pohraničních oblastí, tzv. Sudet, s nacistickou třetí říší.
1938, 30. 11. – Národní shromáždění zvolilo novým prezidentem Emila Háchu.
1938, 1. 12. – prezident Hácha jmenoval novou vládu v čele s Rudolfem Beranem.
1938, 11. 12. – sociálně demokratická strana a část strany národně socialistické se spojily v nové uskupení, nazvané Národní strana práce.
1938, 15. 12. – Národní shromáždění schválilo zmocňovací zákon. Dával vládě pravomoc po dva roky nahrazovat zákony vládními nařízeními a měnit ústavu. Toto opatření výrazně přispělo k omezení demokratických práv v republice.
1939, 10. 3. – československá vláda se pokusila na Slovensku uklidnit situaci a omezit činnost sil, které ohrožovaly celistvost republiky. Moc na Slovensku převzala armáda, prezident Hácha sesadil dosavadní slovenskou vládu a jmenoval nový kabinet vedený Karolem Sidorem.
1939, 13. 3. – představitelé slovenských nacionalistů Jozef Tiso a Ferdinand Ďurčanský jednali v Berlíně s Adolfem Hitlerem o vytvoření samostatného slo venského státu.
1939, 14. 3. – Slovenský sněm odhlasoval vytvoření slovenského státu nezávislého na Česko–Slovensku.
1939, 14. 3. – Maďarsko předalo Československu ultimátum, žádající okamžité odstoupení Podkarpatské Rusi. Současně začali tuto část republiky obsazovat jednotky maďarské armády, které ale narazily na odpor čs. vojska.
1939, 14. 3. – prezident Emil Hácha odjel do Berlína na jednání s Adolfem Hitlerem.
1939, 15. 3. – německá armáda obsadila zbytek českých zemí. Na odpor se postavili pouze českoslovenští vojáci v Místku na severní Moravě.
Komentář
(Jakub, 1. 3. 2009 23:05)